TRANSMITTER

Transmitter, 2012, videosculpture with sound

plexiglass,  wood, found objects on the seashore

230 x 220 x 300 cm, 8 min. loop

photo: artist's archive/festival Svetla, Plzeň.

Transmitter

We radiate like an enormous transmitter, an isolated island in a space we do not yet understand.

We do not know whether what surrounds us merely represents a limited view of emptiness, infinity, yet at the same time for many it harbours a fear of certain death. Or does it on the contrary embody dispersed memory and thus life in one perfect homogeneous whole? Perhaps we do not have to measure and provide exact proof of everything. Maybe it is enough to desire, believe and at least aspire to understand more, to not be afraid to open ourselves to intuition and the fact that we are also part of interwoven memory and can thus be somehow incorporated in all things. Moreover, as time passes we will all become what we “dread”, no matter what.

 

We constantly write and trumpet bold words and messages. We send them out on mass via the most powerful media at our disposal. On various frequencies we broadcast what we consider the most important news, which mostly turns out to be the most shocking. Of course words and their contents have a major effect on the emotional state of the globe and the mood of contemporary society. Some of our signals are measurable far beyond the boundary of the stratosphere. Even further on they are gradually absorbed by infinite space which progressively transforms them into noise. We cannot subsequently decipher this noise, but even so it is, and will be, laced with fragments of our own vociferations.

 

It has been proven that water also has its own specific memory. The ocean must somehow retain or intricately transform all the information that flowing water has collected on its way from its source, through our homes, towns, all the way to the ultimate objective of the mass of water that occupies most of the planet. Is the ocean thus also not the carrier of distributed memory, in a similar way as the universe, or our internet?

 

In line with their order of magnitude, breaking waves in the circuitry of a satellite uncompromisingly erase everything that we are steadily trying to build and preserve at least in the form of text, ideas, memory or fixed meaning. However, the purpose of uncompromising deletion is as important as natural forgetting and the loss of records from our memory. Smaller and larger spheres of deletion, and thus also a certain kind of unification, homogenisation into an arcane form, naturally function on all micro and macro levels in nature, both in time and space.

 

The core of the centre of the transmitter is like a flower, a cry or an explosion leading to another level of existence. The whole entity may also be reminiscent of a medusa or a barge powered by oars, floundering, floating in one place because of the clumsy movements of wooden sticks, trying to write texts. The far sides of the wooden satellite differ mainly because of their wear and tear. The primary organic tower has a certain memory of the whole because it has already been in conflict with the ocean. On the other side, people are herding together like ants on jetties above the surface of the water, which will not give passage to just anyone, however. Little bridges and gangways are available, but it is not so easy to find footing and remain within the new territory.

Transmitter

Vyzařujeme jako mohutný vysílač a osamělý ostrov ve stále nepochopeném prostoru.

Nevíme, zda to čím jsme obklopeni, představuje pouze omezený výhled do prázdnoty, prostého nekonečna a zároveň pro mnoho lidí obavu z jisté smrti. Nebo je to snad naopak rozprostřená paměť a tedy i život v jednom dokonalém homogenním celku?  Možná, že nemusíme vše přesně měřit a dokazovat. Možná stačí jen chtít, věřit nebo alespoň přát si více chápat, nebát se otevřít se intuici a tomu, že jsme také součástí provázané paměti a můžeme tedy být nějakým způsobem obsaženi ve všem. Navíc časem se paradoxně všichni právě tím "obávaným" zřejmě tak jako tak staneme.

 

Nonstop píšeme a hlásáme silná slova a zprávy všeho druhu. Masově je vypouštíme prostřednictvím těch nejsilnějších médií, které máme k dispozici. Různými frekvencemi tedy vysíláme to, co považujeme za nejdůležitější, a tedy převážně šokující události. Slova a jejich obsahy mají samozřejmě velký účinek na globální emociální stav a náladu současné společnosti. Některé naše signály naměříme i daleko za hranicemi stratosféry. Ještě dále jsou ale postupně pohlcovány nekonečným prostorem, který je postupně přetváří v šum. Tento šum je pro nás zpětně nečitelný, ale přesto je a bude opepřený zlomky našich výkřiků.

 

Je dokázáno, že voda má také svou specifickou paměť. Oceán musí nějak uchovávat nebo složitě transformuje všechny informace, které tekoucí voda nasbírala cestou od pramenů, krs naše domovy, města, až do tohoto velkého cíle vodní plochy, která zabírá většinu planety. Není tedy oceán také nosičem jakési rozprostřené paměti , podobně jako ji může mít vesmír nebo třeba i náš internet?

 

Příboj v obvodu satelitu maže podle svého řádu nekompromisně vše, co se my snažíme stabilně vybudovat a uchovat alespoň v podobě textu, myšlenky, paměti nebo pevného významu. Smysl nekompromisního mazání je ale stejně tak důležitý, jako je přirozené zapomínání  a vytrácení  záznamů z naší paměti. Menší a větší okruhy mazání a tedy zároveň i určitého sjednocování ,homogenizace do utajené transformované podoby, přirozeně fungují v přírodě ve všech mikro a makro úrovních jak v prostoru, tak i v čase.

 

Centrum středu vysílače se podobá  květu, výkřiku neboli explozi do další úrovně života. Celek může připomínat i medúzu nebo pádlující bárku, která se plácá a vznáší na jednom místě díky nemotorným pohybům klacků při psaní svých textů. Odvrácené strany dřevěného satelitu se odlišují  hlavně opotřebením. Přední organická  věž má určitou paměť celku, jelikož již přišla do konfliktu s oceánem. Lidé se na opačné straně houfují jako mravenci na molech před hladinou, která však jen tak nikoho nepropustí. Jsou zde pouze můstky a lávky, ale zanořit se a zůstat na novém území není tak jednoduché.

solo exhibitions

2017

Exhibition and Residency at Motel Spatie, Arnhem, Netherland, (Transmitter, Fossil)

2014
Transforming cities, MaximilansForum,  Munich, Germany, (Moth, Transmitter, Spirit of the Place, Babylon Plant, Cultures – tail)

2013
Transmitter, curated by Josef Vomáčka, Kostel sv. Antonina Paduanskeho, Sokolov, CZ, (Transmitter, Cultures)

2012
Frame art, festival, Guimaraes, Portugal, (Transmitter)

 

group exhibitions

2016

Structure, curated by Caroline Gustafsson and Kenneth Linder, Avesta Art, Avesta, Sweeden (Transmitter, Liana)

art festivals

2017

Svetlobna gverilla, Ljubljana, Slovenia, (Transmitter, Fossil)

2015

Festival světla, Plzeň, CZ, (Transmitter)

2012

FRAMEART festival, CAAA, Guimaraes, Portugal, (Transmitter)

Show More